.
Ale nejprve:
..
Mírová smlouva všemu křesťanstvu otevřená
Český překlad konceptu mírové smlouvy sepsaného na přelomu roku 1462 a 1463
Antoniem Marini z Grenoblu, na pokyn a pod vedením krále českého, Jiříka z Poděbrad.
Latinský koncept smlouvy pro polského krále
Česko-francouzská mírová smlouva z roku 1464
.
Jiří z Poděbrad, z milosti Boží král český, markrabě moravský a lužický, vévoda lucemburský a slezský, et cetera, et cetera, stojí u okna královského paláce a zamyšleně hledí na sluncem zalitou Prahu pod sebou. Jeho myšlenky však zdaleka nejsou tak prosluněné. Zatoulaly se totiž kamsi do vzpomínek. Vzpomíná na radostné rozpoložení, které jej naplňovalo, když právě v této místnosti, takřka již před třemi lety, tu společně se svým přítelem a důvěrníkem, Antoniem Marini z Grenoblu, francouzským to učencem a diplomatem, jenž dobrovolně se před lety uvázal do jeho služeb, počali sepisovat obšírný koncept mezinárodní smlouvy, jakou do té doby svět neviděl. Oba byli tehdy z hlouby duše přesvědčeni, že přicházejí s léčivým lektvarem na veškeré neduhy nejen Království českého, ale i celé tehdy tak sužované Evropy. Ten latinsky psaný spisek tehdy nazvali:
Tractatus
pacis toti Christianitati fiendae
Což česky značí Mírová smlouva všemu křesťanstvu otevřená.
Je pravdou, že hlavní snahou tohoto velkolepého diplomatického snažení byla vedle burcování proti Turecké invazi i snaha o vymanění se ze sevření mezi dvěma mlýnskými kameny, tedy Svatou římskou říší národa německého, reprezentovanou tehdy Fridrichem III. Habsburským na straně jedné a Svatým stolcem Papeže Pia II. na straně druhé. Ani o jednom z nich sice v traktátu nepadne ani zmínka, ale přesto byla tato snaha jasně patrná, což se posléze ukázalo býti osudným. Červenou nití táhnoucí se celým pojednáním však byla snaha sjednotit křesťanskou Evropu a připravit ji k boji s Musulmanskými vetřelci. Však jako démant se tu vskutku třpytí základní myšlenka Poděbradova, totiž jeho smělý pokus o vytvoření společnosti, v níž všechny státy by si byly rovny, kde nerozhodovali by jen ti silní a mocní a kde veškeré spory by se řešily pouze mírovou cestou. Jiřík již tehdy zamířil tak vysoko, že ani dnes jsme se k jeho metám ani nepřiblížili.
Představte si tedy ty naděje, které Jiřík vkládal do poselstev, které rozesílal s návrhem smlouvy po nejpřednějších evropských dvorech. Nejprve se obrátil na krále uherského, Matyáše Korvína, Ten zprvu váhal a zdráhal se, až nakonec v dubnu roku čtrnástistého šedesátého čtvrtého definitivně odmítl jakoukoliv spolupráci s českým králem. Lépe nedopadlo ani jednání s Kazimírem III. Jagellem, řečeným Veliký, králem polským, ani s Cristoforem Moro, dóžetem benátským a o jednání s papežskou kurií ani nemluvě.
A tak zbyla králi Jiřímu poslední naděje. Vyslal poselstvo vedené Albrechtem Kostkou z Postupic ke králi francouzskému, Ludvíku XI. I v tomto poselstvu jel Antonio Marini, ale na rozdíl od pana z Postupic měl on rozehrát spíše zákulisní a tajná jednání. Luis sice oba diplomaty ujišťoval svou láskou a úctou k českému králi, nicméně ujmout se vedení zamýšleného společenství rezolutně odmítl. Nakonec alespoň podepsali 18. června 1464 se v severofrancouzském městě Dieppe smlouvu o přátelství a spolupráci, v níž se Ludvík zavázal zachovávat věrné přátelství s českým králem a osvědčil mu své vřelé sympatie. Byl to sice velký diplomatický úspěch, ale pro Mírovou smlouvu to znamenalo definitivní a neodvratný konec. A tak se zdálo, že Poděbradovo heslo Pravda páně wítězí přišlo vniveč.
Jenže Jiříkovy ty myšlenky neustále vrtaly hlavou. Neustále uvažoval, čím přispěti jim ku zdaru. A tak se mračil a kabonil, a popotahoval si přitom zamyšleně špičku svého kníru. Nakonec se už vztekle rozkatil: "Čert aby to všechno vzal, zatroleně!"
"Nerouhej se!" ozval se z nitra komnaty hlas královny Johany. A pak pokračovala, jakoby mu četla myšlenky: "Jediná cesta už ti nyní jenom zbývá! Musíš všechny přesvědčit, že Čechové nejsou žádní heretici, ale naopak, že jsme národem bohabojným, ale hrdým a že neradno jest si s námi v poli cosi započíti."
"Dobře radíš, však poraď také, kterak toho dosíci!" odvětil král.
"Inu, věděla bych. Bratr můj Jaroslav hodlá na velkou rytířskou pouť vyraziti. On rozumem i mečem svým tuze dobře vládne; a kdybys ty mu pomohl družinu hodnou svaka králova sestaviti a vybaviti, případně i zlatem drobátko přispěti, tu pak zas on mohl by pro tvou věc mnohé udělati."
"To není špatně vymyšleno. A když pak do té družiny jeho namícháme naše turnajníky nejskvělejší a k nim pak laiky Písma znalé, sečtělé a zcestovalé, vybavíme je dary a oděvy vznešenými. Jen pod kterou korouhví na cestu by se měli bráti. Nezdá se mi, že českým lvem by se měli zaštítit."
"Rozhodně ne, jeden každý z pánu pod svou vlastní korouhví jede, a v čele pak největší rožmitálská bude"
"Hm.... A co glejty doprovodné?"
"Já sama list ten doprovodný vyhotovím a pečetí svou opatří. Přeci jen, králka není totéž, co král"
"Však nejprve bratra nech kvaltem povolati, nechť zbytečně časem neplýtváme."
Tu pak královna poslala rychlého posla pro svého bratra na Blatnou a sama pak začala svůj průvodní list sepisovati. Tento pak desátého dne měsíce prosince, roku čtrnáctistého a šedesátého a pátého po narození syna Božího pečetí opatřila a bratru svému předala. Však nepředbíhejme!
.
Král Jiří sedí za rozlehlým stolem, na němž se kupí hromady svitků i vzácných foliantů, dosud prázdných i poznámkami popsaných pergamenů. Hezky po ruce stojí zdobný kalamář a u něj ostře seříznutý brk. Přímo před králem však leží rozložená velká zdobně malovaná mapa Evropy. A po ní teď těkají pohledy i myšlenky Jiřího z Kunštátu a z Poděbrad ve snaze najít nejvhodnější trasu zamýšlené výpravy. Netrpělivě tedy nesl, když se sice potichu a opatrně pootevřely bytelně kované dveře a do nich nesměle nahlédl králův hofmistr. Ten pak, povzbuzen sice netrpělivým, ale přesto povzbudivým gestem královým, vstoupil do místnosti a již odhodlaným hlasem oznámil:
"Veličenstvo, urozený pán, Jaroslav Lev z Rožmitálu, sezením na Blatné, vás žádá o slyšení."
Poděbradova tvář se rázem vyjasnila a on odvětil:
"Nechť vstoupí, je toužebně očekáván!"
Na ta slova, dříve než se chudák hofmistr zmohl na cokoliv, rozletěly se dveře dokořán a do místnosti hřmotně vstoupil urostlý čtyřicátník v sice vznosném, ale zaprášeném oděvu. Na vysokých jezdeckých škorních mu při každém kroku jásavě zvonily dlouhé ostruhy, jak o ně pokaždé zavadil dlouhý, kožešinou zdobený plášť splývající mu z ramenou. Lev z Rožmitálu sice smekl pavím pérem ozdobenou vydří čapku a mačkal ji v pěsti, když však došel až ke králi, pozdravil ho toliko mírnou úklonou hlavy.
Jiří, aniž by se zvedl od stolu ukázal na křeslo po svém boku a vybídl Jaroslava:
"Posaď se milý švagře a buď tuze zdráv! Věru, že toho budeš mít zapotřebí, neboť veliký úkol pro tebe jsme vskutku připravili. Již mnohokráte jsme spolu o mém úsilí o vytvoření Smlouvy mírové hovořili. S tím tě již věru seznamovati nemusím. Však dozajista se ti též doneslo, kterak jsme s ní nevalně pochodili. A to mi věru nedá spát, třebaže navenek jsme již toho snažení marného zanechali. Však onehdá sestra tvá Johana, královna má nejmilejší a rádkyně nejmoudřejší, přišla s nápadem, v němž i my jsme našli zalíbení a němž právě ty bys mě tu nejhlavnější roli sehráti. Prý se chystáš na rytířské putování, bys slávu nehynoucí sobě získal. Je to pravda?"
"Jak pravíš králi, uvažuji o tom. Vous mi již stříbrem prokvétá, však mečem dosud plně vládnu. A tak dříve, než oudy definitivně mne zradí, rád bych se po světě ještě drobátko porozhlédl. Tedy pokud dovolíte a k jinému oučelu mne zapotřebí nebude."
"Naopak, právě ta tvá cesta nám převelice přijde vhod. Jen ji malinko upravíme, abys ty dosáhl svého a tys mi za to ku zdaru věci mé také dopomohl. A tu je ta myšlénka, s kterou Johanka přišla. Hodláme ti nejen svým vlivem, či slovem, ale i patřičnou hotovostí přispěti k vytvoření družiny vskutku hodné krále. A touto pak objedete nejpřednější dvory evropské a na nich všechny vůkol budeš přesvědčovati, že Čechové jsou národ poctivý a bohabojný, že v ničem si s nimi nezadáme, však že ne radno jest si s námi po zlém zahrávati. A tak ta cesta, kterou tys toliko slávy rytířské chtěl získati, v pouť nábožnou se změní, však s tuze tajným posláním. Však dopadne-li vše podle představ mých, tu pak i tvá sláva rytířská bude vskutku nehynoucí a ty vstoupíš do legend, kde s čistým svědomím usedneš po boku reků slavných Artušových. Tak co tomu říkáš a kterak se ti to zamlouvá?"
"Jsem nadšen! Toť více, než bych si v nejsmělejších snech odvážil sobě představiti. Kdy mohu vyraziti?"
"Co nejdřív, švagře, co nejdřív. Však se dočkáš."
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
A tak již na to plánování byli dva. Na své porady však postupně zvali nejen královnu Johanu, ale řadu znalců, úředníků, církevních hodnostářů a v neposlední řadě i několik rytířů, kteří připadali z nejrůznějších důvodů do úvahy. Přeci však pokud možno drželi vše v tajnosti.
Na jedné z těchto schůzek totiž řekl král Jiří panu Lvu:
"Příteli drahý, věz, že factum, že kališnický král země dvojího lidu vysílá poselstvo toliko z pánů víry katolické složené, nesetkalo by se nejspíš v zemi české a zvláště pak u naší kališnické šlechty s nižádným nadšením. Pročež My se stáhnem do pozadí a vše se tvářit bude toliko jako tvé dílo. Dokonce ani druhům svým neprozraď poslání pravé této pouti. To tajemství si jen pro sebe ponechej a k jeho zdaru vše jen lehce postrkuj. Však dojde-li k jakým rozhovorům důvěrným, tu pak i slovy přesvědčuj o pravdě naší! Z toho důvodu tedy nepočítej se slavným odjezdem z Prahy plným pompy, ale ze své Blatné potichu a kradmo se vyprav, by nejitřily se zbytečně něčí city."
A tak tu pod jejich rukama, sice zatím jen na papíře, vznikalo dílo opravdu hodné nesmrtelnosti. Poslové hnali koně od hradu ku hradu, někdy až za hranice Království českého, řada listů byla sepsána, doručena a přečtena, aby konečně za chladného rána, pětadvacátého dne měsíce listopadu, tedy den po svátku Svaté Kateřiny panny, léta vykoupení našeho tisícího čtyřstého a pětašedesátého stáli všichni, kdož měli se té slavné jízdy zúčastniti, na nádvoří Blatenského hradu a hotovili se vsednout na kůň.
Urození páni Jaroslav Lev z Rožmitálu, sezením na Blatné, jenž ono poselstvo povede, Jan Žehrovský z Kolovrat, Burian ze Švamberka, Bořita z Martinic, vladykové Kovarský a Pětipeský, rytíř Václav Šašek z Bířkova, jenž stejně jak mečem i perem dobře vládne a po něm i mnozí další. Celkem čtyřicet mužů, pánů, rytířů, jejich zbrojných a sloužících, a v neposlední řadě i muzikantů, též jakýsi Kraffenberg, který Pánům měl v Němcích překládati, celkem pak dvaapadesát koní, cestovních, i k turnajům určených, soumarů nákladních a konečně komorní vůz, plný zásob a vzácných darů. A nad tím vším vztyčená kopí a vlající praporce všech zúčastněných pánů korouhevních.
A Jaroslav Lev z Rožmitálu v ruce třímal nejen glejt královnou Johanou vyhotovený, ale i tento list průvodní, který pro něj dal sepsat Fridrich, z přízně a milosti Boží císař římský, provždy rozmnožitel říše, král uherský, dalmatský, charvatský atd., vévoda rakouský, štýrský, korutanský a kraňský, hrabě tyrolský atd.. Sám text je velmi podobný tomu Johančinu, proto snad jen vyzdvihněme, že Fridrich v něm Pana Lva z Rožmitálu a z Blatné nazval přítelem svým a milovaným věrným svatého císařství našeho.
Tady si jen dovolím krákou poznámku. Oba zde zobrazené glejty jsou toliko fikcí, tedy mou vlastní představou, jak by nejspíš vyhlížet mohly.
.
Den 1.
Pětadvacátého dne měsíce listopadu, Léta Páně čtrnáctistého šdesátého a pátého.
Zatímco se sloužící postarali o ubytování a o komoňstvo, páni rytíři se odebrali do Katedrály sv. Bartoloměje k rozjímání, a aby se tam vyzpovídali ze svých hříchů.
Ten první den urazili více, než 6,5 české míle, tedy něco kolem dvaašedesáti kilometrů. To byl skvělý výkon i pro jezdce. Nemluvě pak o výkonu
vozatajském.
Den 2.
Šestadvacátého dne měsíce listopadu, Léta Páně čtrnáctistého šdesátého a pátého.
Druhého dne opět vyrazili hned po ránu. Jenže na rozdíl od Blatné, která se s nimi loučila podzimem prosluněným, Plzeň jim nabídla jinou stránku podzimu. Ze strnišť, mezi kterými projížděli, se do nich opíral vlezlý severní vítr. Jezdci se choulili do svých šub, či vlněných plášťů a jediné, co je na dnešní cestě hřálo, bylo jméno cíle, ke kterému dnes směřovali. Totiž klášter v Teplé.
Dnes urazili jen něco přes pět mil, tedy kolem padesáti kilometrů, když před večerem projížděli okovanou fortnou opevněného klášterního areálu v Teplé. Sám opat premonstrátského kláštera Zikmund Hausmann jim vyšel v ústrety, přivítal je a poté zavedl pány do refektáře, tedy klášterní jídelny, kde je usadil a pohostil. A pak spolu při jídle i po něm dlouze hovořili. Lev z Rožmitálu ho seznámil se svými plány a opat mu naopak vyprávěl pohnutou historii kláštera. Hovořil o jeho založení Hroznatou z Ovence, o jeho podivných křížových výpravách s Leopoldem Rakouským a později s Jindřichem VI., o morové ráně, která klášter zpustošila, o štěstí, se kterým klášter přečkal bez úhony husitské války, i o jednání, která tu Jiří z Poděbrad s Hynkem Krušinou ze Švamberka vedl o jeho podpoře Pražanů. A tak až pozdě večer odebrali se páni do klášterní dormitoře, aby se ke spánku uložili.
Den 3.
Sedmadvacátého dne měsíce listopadu, Léta Páně čtrnáctistého šdesátého a pátého.
Cílem dalšího dne putování byl Cheb, Němci zvaný Eger. Studený vítr se se sice utišil, ale zato se z nebe snášelo neustálé jemné mrholení. Prostě podzim se vším všudy.
Poselstvo se ubytovalo v největším domě chebského Špalíčku. A jen s úctou všichni vzhlíželi k mohutnému opevnění Chebského hradu, který nechal vybudovat jako císařskou falc císař Friedrich Barbarossa, jenž ho sám osobně několikrát navštívil, stejně, jako o něco později Karel IV, blahé paměti, či nedávno Jiří z Poděbrad.
Den 4.
Osmadvacátého dne měsíce listopadu, Léta Páně čtrnáctistého šdesátého a pátého.
Dalšího dne poselstvo konečně překročilo zemské hranice a vjelo na území Horní Falce. K večeru se pak usadilo v německém městě Neustadt, tedy v Novém městě, dnes známém jako Neustadt am Kulm.
Den 5.
Devětadvacátého dne měsíce listopadu, Léta Páně čtrnáctistého šdesátého a pátého.
Dalšího dne dojeli do městečka nad Červeným Mohanem, kterému Čechové říkali Barout a Němci pak Bayreuth. To město bylo v majetku říšského kurfiřta, markraběte braniborského.
Den 6.
Třicátého dne měsíce listopadu, Léta Páně čtrnáctistého šdesátého a pátého.
Šestého dne dorazili do městečka Gräfenberg, jemuž císař Karel IV. udělil městská práva a zařadil je tak mezi česká léna. Spolumajitelem tohoto panství byl tehdy Gabriel Tetzel z Gräfenberga, muž z významného patricijského rodu norimberského, jenž společně se svým bratrem složil v roce 1459 lénní přísahu do rukou českého krále. Tento bratr je na Gräfenbergu přijal a jak se patří pohostil, však sám Gabriel Tetzel z Gräfenberga přítomen nebyl, neboť ten je již netrpělivě očekával v Norimberku, pln nadějí, že se bude moci k výpravě připojiti a dílem svým ku zdaru jejímu přispěti.
Den 7.
Prvého dne měsíce prosince, Léta Páně čtrnáctistého šdesátého a pátého.
Sedmého dne tedy vjeli hrdě, za zvuku fanfár a pod rozvinutými korouhvemi do slavného to města Norimberka, kterému Němci Nürnberg říkávají. V tom městě po dva dny se zdrželi, jednak aby koně sobě odpočali a jednak aby se s památkami věhlasnými seznámili. Již před branou je vítal Gabriel Tetzel z Gräfenberga, jenž po všech pamětihodnostech norimberských pak je doprovázel.
8. a 9. den
Druhého a třetího dne měsíce prosince, Léta Páně čtrnáctistého šdesátého a pátého.
Poutníci nejprve navštívili Císařský Norimberský hrad, který byl mohutnou
středověkou falcí, s patrovou románskou kaplí, né nepodobnou té v Chebu.
Neopomněli také navštívit Frauenkiche, neboli Kapli Panny Marie, kterou nechal zbudovat císař Karel IV. v níž krom kultu Mariánského též sv. Václava uctívali a do níž chtěl Karel císařské klenoty uložiti, dříve, než se rozhodl velkolepý Karlův Tejn pro ně zbudovati. Stavba této kaple byla první Karlovou císařskou fundací. Želbohu je spojena i s velikým pogromem, během nějž zničeno bylo Staré židovské město, aby vzniklo místo pro tuto stavbu, i pro náměstí Hauptmarket, před ní ležící. Traduje se, že už tuto stavbu císař Karel svěřil tehdy ještě mladému Petru Parléřovi.
U příležitosti křtu Karlova syna Václava, jenž v Norimberku se narodil, byly právě v této kapli poprvé lidu ukazovány říšské korunovační klenoty a též v ní uložené ostatky svatých. I českým pánům pak byly tyto relikvie ukázány.
Byly jim ukázány jesle, do kterých ukládala Matka Boží malého Ježíška, loket svaté Anny, zub sv. Jana Křtitele, kus dřeva ze svatého kříže, na němž byl Kristus ukřižován, železný hřeb, kterým jeho pravá ruka byla ke kříži přibita, dále pak meč sv. Mořice, též meč svatého císaře Karla, jenž od Boha mu byl darovám, by jím pohany potíral, dále ostruhy, škorně a střevíce téhož císaře. Viděli též pouta sv. Petra a Pavla, kouzelné kopí, jímž proklán byl bok Ježíše Krista a mnohé další relikvie.
Dále jim bylo předvedeno mnoho palných zbraní, bombard i jiných válečných strojů, jimiž Norimberk proslul. Lze pak říci, že celé poselstvo a zvláště pak Lev z Rožmitálu bylo v Norimberku přijato vlídně a s veškerou úctou jim náležející.
Den 10.
Desátého dne opět vyrazili. Cílem pro dnešní den je cisterciácký klášter Heilsbrunn, jenž nedaleko města stejnojmenného na řece Neckar ležícího. To město má na řece veliký obchodní přístav a je obklopeno rozsáhlými vinicemi. Klášter je poddaný markraběti braniborskému a ansbašskému Fridrichu III., jehož Achillem přezdívají. O tom klášteře se povídá, že zde nepozdvihují krev Páně, ale proč se tak děje, na to naši poutníci nepřišli.
Den 11.
Dalšího dne zamířili do Ansbachu, kde markrabí braniborsko-ansbašský sídlí. Tam po dva dny zůstali a prvního turnaje se tam též zúčastnili.
Den 12. a 13.
Jan Žehrovský z Kolovrat se v něm utkal v klání dřevcovém s jiným Čechem, zvaným Miroš. Ač Žehrovský, co zkušený a proslulý turnajník, jenž obrovskou silou vynikal, se co vítěz dal očekávat, přeci ten duel dopadl zcela nečekaně. Oba ti sokové se střetli takovou silou nebývalou, že oba dva naráz ze sedel vyletěli. Poté zas český rytíř Frodnar střetl se s nejlepším rytířem markraběcím. A ti zas pro změnu oba dřevce zlomili a přeci v sedlech zůstali. Obě ta klání nevídaná s nadšením sledovala markraběnka i se svými pannami a celým dvorem. Též množství lidu prostého sledovalo to spektákulum velkolepé. Po jeho ukončení pak markrabí Fridrich vzal pana Lva za paži a spolu s jeho družinou jej odvedl s sebou na hrad svůjl. Tam na počest jeho velikou hostinu se zpěvem a tanci uspořádal a do pozdních hodin s ním v družném rozhovoru setrval.
Den 14.
Na další cestě překročili nejprve říčku Altmühl a k večeru se spustili do údolí řeky Sulzach a vjeli do Feuchtwangu, na ní ležícího. I zde se ubytovali v klášteře a prohlédli si zdejší relikviářový poklad.
Den 15.
Po opuštění Feuchtwangenu přebrodili za vsí Reichenbachem říčku Wörnitz, pak Jagst, projeli pod hradem Wasserschloss Erkenbrechtshausen, u Gröffelbachu překročili Unteres Bühlertal, aby s večerem dorazili k řece Kocher, nad níž se tyčil hrad Hall, též zvaný Švábský Hall. Pod ním leží město s tejnojmenné s proslulým solivarem. Na noclehu poutníci vyslechli strašidelné pověsti o okolních hradech.
Den 16.
Dalším cílem poutníků byl Waldengurg, jenž již od roku 1250 byl lénem starého a ušlechtilého rodu Hohenlohe. Ten hrad se hrdě tyčil na vysoké hoře nad městečkem krčícím se pod ním. Patřil hraběti Kraftu V. von Hohenlohe, jehož právě císař Friedrich III. na hraběte říšského povýšil.
Den 17.
Sedmnáctého dne dorazili do města Neuensteinu, kterému vévodil hrad, který byl také ve vlastnictví pánů z Hohenlohe.
Z Neuensteinu
.
Nadpis textu
Váš text začíná právě zde. Klikněte a můžete začít psát. Aut odit aut fugit sed quia consequuntur magni dolores eos qui ratione voluptatem sequi nesciunt neque porro quisquam est qui dolorem ipsum quia dolor sit amet consectetur adipisci.
.